AutoStyl - Bezpečnost

Magazín o autech a cestování

Jak jezdit, když to klouže?

Recept na jízdu za podzimního a zimního počasí není z kategorie překvapivých „tajemství“. Většinou pravidla známe, je spíše na místě si je znovu a znovu v tomto období připomínat.

První pravidlo říká, že máme být na jízdu v těchto podmínkách připraveni. My i automobil.

Pokud hovoříme o vozidle, základem jsou přirozeně kvalitní a v dobrém stavu, tedy s nízkou mírou opotřebení, zimní pneumatiky. To základní, jaké si vybrat nové, hledejte v nezávislých testech automotoklubů, na nichž se podílí i náš ÚAMK. Jejich výsledky napovídají, že budoucí kupec by měl přihlížet k tomu, co více od pneu žádá – ryze zimní provoz (majitel žije v podhůří), nebo spíše schopnost odolat aquaplaningu (přes 60 % zimy v ČR doprovází spíše déšť) a podobně.

Pamatovat musíme také a to, že s každým sjetým milimetrem dezénu zimného pláště jeho schopnosti například při brždění slábnou – prodlužuje se brzdná dráha.     

Přesněji, nová zimní pneumatika má obvykle výšku dezénu, či chcete-li hloubku drážky ve středu běhounu, minimálně 8 milimetrů. Jakmile máme pláště například dvě zimy a sjeli jsme vzorek o 2 milimetry, musíme počítat s prodloužením brzdné dráhy zhruba o 20 procent. O další 20 až 30 procent je to, když jen splňujeme zákon, tedy máme minimální výška běhounu 4 mm. I proto se obecně hovoří o 4 až 5 letech, po které bychom měli používat jednu sadu zimních plášťů.

Pojem povinná zimní výbava ovšem nezahrnuje jen samotné pláště. Jako řidiči bychom měli pamatovat a mít v autě případně i sněhové řetězy, lopatky, nemrznoucí směs do ostřikovačů, startovací kabely…

Uvedli jsme, že na zimu musí být připraven jak vůz tak mi my – řidiči. Co to znamená? S příchodem podzimu a zimy zapomenout na „těžkou nohu“, naladit se na maximálně obezřetný styl jízdy, protože stav vozovky nám na rozdíl od léta nic neodpustí. Chyba, zbytečně vysoká rychlost a podobně, se mohou vymstít. Ideální také je, aby řidič věděl, co za určité situace svede a co ne. Tedy, využít například možnosti, které nabízejí autodromy nebo autocvičiště jako to ÚAMK v Českých Budějovicích nebo Pardubicích, kde se pod vedením zkušených jezdců naučíte znát svůj vůz. Budete vědět, jak budete vy i vůz reagovat na mokru, simulovaném kluzkém povrchu a podobně. Budete přinejmenším vědět, co bude následovat při tom kterém manévru – brždění, otočení volantu a podobně.

Samozřejmě je velmi důležité vědět, jaký vůz vlastně máme – s předním, zadním pohonem, nebo 4 x 4. Podle typu pohonu nás čekají také odlišné smyky: přetáčivý, když najedete do zatáčky a zadní část vozu vás začne předbíhat, a nedotáčivý, když máte zatočená kola, ale auto jede rovně. Podle toho jaký pohon máme, jsme schopni smyk řešit.

Při zadním pohon se z přetáčivého smyku dostaneme lehkým ubráním plynu a otáčením volantu do opačného směru zatáčky. Nesmíme ale dát ostré „kontra“, to se pak vůz překývne z jednoho smyku do druhého. Jak z něj pak ven? Ubrat plyn a jen jemně směr pohybu auta řídit volantem.

Co zadní pohon a jeho nedotáčivý smyk? Základní poučka říká – ubrat razantně plyn a volantem snížit úhel zatáčení. Po chvíli se přední kola „chytnou“ a už budou poslouchat vaše pokyny volantem. Jen ti zkušení si mohou dovolit při nedotáčivém smyku naopak přidat plyn, auto přehoupnout a dostat do smyku přetáčivého. Jak z něj ven, to už víme.

Jinak je tomu u přední pohonu a 4x4. U přetáčivého smyku jednáme jinak. Přidáme plyn a volant jde „kontra“. Přední kola nás ze smyku vytáhnou. Nedotáčivý smyk se řeší ubráním plynu a snížení úhlu zatočených kol. Velkou chybou v takový okamžik je, ještě více zatočit volantem. Jakmile nás přední kola neposlouchají, vůz nehledě na jejich natočení bude po točně mířit ven ze zatáčky.

Další závažnou otázkou je, jak na sněhu brzdit? Předně s citem a rozdílně, pokud vůz nemá či naopak má ABS. V prvním případě nezašlápneme pedál, protože se auto změní v sáně. Přerušovaně brzdíme. Když máme elektronické pomocníky, brzdíme naplno. V zimě je na místě často použít ke zpomalování nikoliv brzdy, ale motor. To zvláště platí při sjezdu ostrého zasněženého svahu. Zařadíme co nejnižší rychlostní stupeň, při němž auto neklouže, a jen minimálně používáme brzdu. Pokud by se nám i tak vůz nekontrolovatelně z kopce rozjel, snažíme se využít hlubokého sněhu na krajnici cest, který nás zásadně zbrzdí. A když to nejde jinak, tak vůz zamířit do nakupeného sněhu, kde zastavíme a škody budou minimální.

Když míříme do kopce, naopak zařadíme spíše vyšší rychlostní stupeň, aby byť lehké přidání plynu neznamenalo proklouznutí kol. S tím souvisí i fakt, že přednost v zasněženém kopcovitém terénu má ten kdo jede nahoru, nikoliv sjíždějící dolů.

Tím jsme se dostali k poslední radě odborníků ÚAMK, a to, být za zimního cestování autem maximálně ohleduplní. Tak si pomůžeme jeden druhému a oba dojedeme šťastně domů. A o to přece jde.


© 2015 ÚAMK. All Rights Reserved. Designed By ÚAMK